Část studie:
Z vědeckých výzkumů vyplývají jednoznačně tři skutečnosti:
· pouze děti, kterým se dostalo láskyplné výchovy od obou rodičů mají
plnohodnotnou výbavu pro život, protože výchovná působení otce a matky se
nezastupují, ale vhodně doplňují2
· děti, vychovávané pouze jedním rodičem, jsou výrazně častěji zastoupené ve
všech rizikových a asociálních skupinách ve společnosti (75% mladistvých
narkomanů, 90 % bezdomovců, 85 % mladistvých vězňů, atd.)
Pro srovnání
s ČR ale může paradoxně lépe sloužit relativně konzervativní Německo, které je nám velice
podobné jak civilizačně, tak např. strukturou a úrovní právního systému, kam byl institut
společné/střídavé péče převzat čirou náhodou ve stejném roce jako v ČR, tedy 1998. Tím, že
ale Německo společnou/střídavou péči zavedlo jako základní regulaci vztahu dítě-rodiče, která
odpovídá nejblíže jak právu dítěte na oba rodiče (Úmluva o právech dítěte), tak zájmu dítěte
na aktivní výchovu oběma rodiči, byl již v roce 2002 podíl společné výchovy 75% (v ČR
v roce 2005 dle sdělení Soudcovské unie pouze cca. 5%!). Rozsáhlý sociologický průzkum
provázející v NSR zavádění společné/střídavé výchovy od roku 1999 do 2002 dokumentuje
razantní zlepšení oproti předcházejícímu stavu, a to pro všechny dotčené subjekty: děti, rodiče
i státní orgány.
V tomto případě se
jako největší nebezpečí jeví vliv mohutně dotovaných extremistických feministických hnutí,
která staví své stěžejní téma konfliktu mezi ženou a mužem nad zájmy dítěte a jejich „řešení“
jsou proto kontraproduktivní. c
Soudní praxe
Extremní tendence k svěřování dítěte do výlučné výchovy matky
(93 procent) / bránění otci v kontaktu s dítětem v rozsahu
dostatečném pro aktivní výchovu
Přesto, že je vědecky prokázáno, že plných 88% otců má zájem o aktivní výchovu dětí a
56% otců žádá před českými opatrovnickými soudy o svěření svých dětí do své výlučné.
Spojením předcházející tendence s úzusem, podle kterého je možnost kontaktu rodiče, který
dítě nemá ve výlučné péči, s jeho dítětem výlučně každý druhý víkend, dochází k praktickému
znemožnění výchovy tímto rodičem. (Soudy ke všemu ještě dbají konsekventně na to, aby
rodič s právem kontaktu své děti nenavštěvoval ani je nevídal v jinou než v takto určenou
dobu, byť by bydlel „přes ulici“.) Odborníci definují přitom 30% času stráveného dítětem
v přítomnosti toho kterého rodiče jako nejnižší mez pro to, aby mohla aktivní výchova vůbec
probíhat.
Praktické připravení jednoho z rodičů o možnost výchovy dítěte a nastolení nerovnoprávného
mocenského stavu mezi rodiči (matka „má“ 100% dítěte, otec 0%), kteří se nadto aktuálně
nacházejí v rozvodovém stresu prohlubuje anebo přímo podmiňuje všechny sociální
patologie, které jsou pak – mnohdy neadekvátně – trestně a soudně stíhány.
Chybějící motivace otců/matek platit alimenty či se jinak podílet na
výchově dítěte – kriminalizování otců/matek místo jejich motivování
edním z prokazatelných následných asociálních jevů, který způsobuje celospolečensky
extrémní škody, je neplacení výživného. O tom, že se až v 50% případů(!) jedná o přímý
následek úpravy dítě-rodiče opatrovnickým soudem, svědčí příslušné výzkumy4,5. V ČR je
přitom dle §213 Trestního zákona policií ročně trestně stíháno 70.000 osob neplatících
výživné na děti, z toho 11.000 je každoročně odsouzeno. Je zřejmé, že racionální opatrovnická
úprava by přinesla ročně min. 30.000 uspořených trestních stíhání a návazných soudních
jednání a znamenala by úsporu v řádu minimálně stovek milionů korun.
.......................................................................................................
Ústavní soud začíná napravovat křivdy způsobované nižšímy soudy:
Její námitka, že děti s otcem nechtějí jít samy z vlastního rozhodnutí, je již s ohledem na věk dětí právně nevýznamná. Ona, jako převážně působící na výchovu dcer a tedy i jejich postoj k otci, je naopak povinna vést děti k pozitivnímu vztahu k otci, a to bez ohledu na svůj případný negativní vztah k němu.
Podle čl. 29 Úmluvy o právech dítěte se státy, které jsou smluvní stranou úmluvy , shodují, že výchova dítěte má směřovat m. j. k výchově zaměřené na posilování úcty k rodičům dítěte.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy napadenými rozsudky porušily jeho základní práva garantovaná čl. 90 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 32 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 18 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva") a dále zákonná práva a zájem nezletilého dítěte ve smyslu ustanovení § 50 odst. 1, 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a ve smyslu § 26 odst. 4 citovaného zákona.
Stěžovatel považuje svěření nezletilé dcery do výchovy matky za zbavení svého práva na její výchovu.
Žádné komentáře:
Okomentovat